Hrací karty

Knižní vazby jsou často zdrojem vzácných rukopisů či tisků, respektive jejich fragmentů. Makulatura, sloužící jako podklad pro zpevnění vazby, tak často převrátí pořadí priorit, protože historicky starší vrstva se stala cennější, než čemu měla pouze posloužit za odpadní podnož.

Objev hracích karet ve vazbě knihy předního teoretika architektury quattrocenta Leona Battisty Albertiho L'Architettura z roku 1565 z historického fondu NTK při procesu konzervace je významný vzhledem k nízké frekvenci těchto defektních karetních archů. 

Karty se k nám dostaly jako jeden z mnoha jiných civilizačních výdobytků při conquistě islámského Předního východu. Existuje několik typů karetních listů, nejstarší jsou italské, ale v prostředí střední Evropy jsou nejrozšířenější německé. Symbolika čtyř stavů, zastoupených čtyřmi barvami je druhotná (červené duchovenstvo, kule šlechtici, listy měšťanstvo a žaludy čeleď). Jinak je znakový systém původních karet nejen různorodý, ale i symbolicky obtížně interpretovatelný. Barvy německých hracích listů jsou známé: srdce, kule, listy, žaludy, Rotherz, Schellen, Grünlaub, Eichel. U německé verze jde o piketové karty, které obsahují sadu 32 listů s osmi různými hodnotami od sedmičky až po eso. Podle předního medievisty Jeana-Michela Mehla jsou hrací karty, které se objevily na evropské půdě v poslední třetině 14. století, „jedinou skutečnou novinkou v herním arzenálu středověkého Západu“.

Makulaturní tisk karetních listů ukazuje posun v symbolice i vnější formě (formát, resp. podíl výšky a šířky listů), protože o dvě století dříve byly karty užší a vyšší a jejich znakový systém nebyl ještě ustálen. Fragment archu karetních listů objevený v  knize od Albertiho je nejen dokladem herní aktivity, jež se během dvou století dokázala rozšířit nejen teritoriálně, ale i napříč společenskými vrstvami, ale rovněž řemeslné dovednosti. U deficitního archu karetních listů přistihujeme tiskaře jako jednoho z článku celého řetězu řemesel při rutinní práci, jejíž výsledek nebyl doveden do zdárného konce. Na počátku řetězu stál kartář a rytec a tiskař tento cyklus uzavíral. Především je však sada embryonálních karet, jež místo na hospodském stole skončily ve hřbetu knihy, dokladem „antropologické konstanty“, kterou označil nizozemský kulturní historik a filozof Johan Huizinga jako homo ludens.