Die Welträthsel

Ačkoli jméno Ernsta Haeckela patrně zná jen okruh přírodovědně vzdělaných lidí, uvedl tento „německý Darwin“ do oběhu pojmy, které se užívají téměř každodenně – ekologie k nim patří zcela určitě, ale neznámé nejsou laikům ani běžně používané termíny jako morula, gastrula, blastula a ontogeneze, fylogeneze, známé z Haeckelova biogenetického pravidla, podle něhož je ontogeneze ve skutečnosti zkrácená fylogeneze. Tak jak bylo dobrým zvykem u německých přírodovědců, Haeckel si své knihy velmi zdařile ilustroval, čímž přispěl i k dějinám vědecké ilustrace. Ačkoli byl Haeckel ve své době vnímán jako německý herold darwinismu, ve skutečnosti byl ovlivněn také naturfilozofií. Stanislav Komárek ho charakterizoval ve svých Dějinách biologického myšlení: „Haeckel, odchovanec naturfilosofů, sice přistoupil na jiné paradigma, ale zachoval si jejich detailní znalosti embryologie (v níž sám aktivně pracoval a vychoval řadu žáků), jejichž bohatou fantazii a rovněž typicky německou paranáboženskou akribii, s níž za darwinismus bojoval, propagoval jej a potíral jeho nepřátele.“ Haeckela ovšem nelze jen tak odbýt odkazem na Okena a jiné naturfilozofy. Nikoli náhodou navazoval na švýcarského paleontologa a „otce glaciologie“ Louise Agassize, který neortodoxním způsobem interpretoval Cuvierovo učení o korelaci forem. Nebylo to náhodou, že vedle glaciologa Agassize, autora knihy Système glaciare (1847) se opírá i o autoritu Charlese Lyella, autora třísvazkového díla Principles of geology. Rodící se geologie tvořila teoretické podhoubí darwinismu už u samého zakladatele, Charlese Darwina. Byla nejhistoričtější z přírodních věd a měla v tomto ohledu předstih před biologií. Další autoritou zdůrazněnou Haeckelem je Gottfried Reinhold Treviranus, jehož dílo Biologie, oder die Philosophie der lebenden Natur (1802) lze považovat za jedno z těch, které předjímalo evoluční teorii v Darwinově formulaci. Nikoli náhodou bylo Treviranovo východisko paleontologické. Haeckel byl apologetou darwinismu a adaptoval přírodovědnou, respektive biologickou terminologii na darwinovské paradigma. Jeho spisy jsou zajímavé jako doklad utváření sice raného, ale už zralého darwinismu, tedy normální, to znamená ustálené vědy podle Thomase Kuhna.

Příliš zjednodušenou, ale trefnou charakteristiku Haeckelova díla podává Emanuel Rádl ve svých Dějinách biologických teorií novověku, jediném to vědeckém bohemiku světového významu: „Evoluce je jediné teplo, jediné světlo, které vyzařují jeho spisy; kdybychom z nich odstranili evoluční myšlenku, nezůstalo by nic než hromada hlučných slov, suchých popisů, černobílých i barevných obrázků, jež jsou prázdné a bez života jako všechny Haeckelovy teorie. Marně bychom hledali hloubku vnímání, jemnost, vtip, nedůvěru vůči vlastním pravdám, styl, duševní vývoj, vůbec to, čemu se říká originalita. Kdo četl jednu jeho knihu, četl všechny. Přesto byl Haeckel mnohostranným badatelem. Většina jeho pozitivních prací sice pojednává o systematice zvířat, kterou pojímá příliš schematicky, svými teoriemi však ovládl celou morfologii a embryologii a zčásti také paleontologii a darwinistickou antropologii. Byl prvním, kdo napsal dějiny evoluční teorie, vydal velké dílo o kráse zvířecích forem, byl jedním z prvních, kdo zahájili výzkum planktonu, psal o náboženství a filosofii. Především však vedl polemiky.“ Jestliže Stanislav Komárek opravil jednostrannost Rádlova soudu poukazem na naturfilozofy, z čehož vyplývá, že evoluční scientismus je v Haeckelově díle spjat se spekulativní dynamikou Schellingova brilantního výkladu přírody, pak je odkazem na Agassize, Lyella a Trevirana zdůrazněn geologický a paleontologický původ evoluční teorie, což je velmi přehlížená stránka historie evolučního modelu. Tento badatelský handicap alespoň částečně kompenzuje kniha o filozofii a dějinách vědy, která vyjde v nakladatelství Malvern v součinnosti s Národní technickou knihovnou v únoru 2013.

Obohatil-li Haeckel biologii o celou škálu pojmů, je na druhou stranu otázkou, nezavlekl-li ji do pouště redukcionismu. Podobně jako Darwinovy spisy jsou však i Haeckelovy knihy nesmírně poutavou a dobrodružnou četbou a jistě by si alespoň jedna Haeckelova kniha zasloužila český překlad. Rádl nemá pravdu, když tvrdí, že kdo četl jednu Haeckelovu knihu, četl všechny. Z čtenářské autopsie mohu potvrdit, že jsem prožíval stejný pocit dobrodružství při četbě pěti jeho knih podobně, jako tomu bylo s knihami od Darwina. Haeckelova Hádanka světa není výjimkou. Je to velkolepá biologická freska se vstupními pasážemi podávající anatomicky a fyziologicky založenou antropologii, která v některých svých rysech předjímá pozdější slavné pokusy o biologizující a filozofickou antropologii, jakou najdeme u Arnolda Gehlena (Der Mensch), Helmutha Plessnera (Die Stufen des Organischen und der Mensch) a dalších. Zcela charakteristicky nastoluje Haeckel v první kapitole této knihy téma Místo člověka v přírodě, které se později stane jedním z hlavních témat Maxe Schelera (Místo člověka v kosmu). Tento filozoficko-antropologický Haeckelův přínos je trvale přehlížen. Knihu o světě jako hádance by měl znát každý, kdo se jen trochu zajímá o vztah člověka ke světu. Je to dodnes velice podnětná a zábavná kniha.

Sepsal: PhDr. Michal Janata