Ursachen des gesunknen Geschmacks bei den verschiednen Völckern

Herderovo pojednání Co vedlo u různých národů k úpadku kdysi vytříbeného vkusu, jak trochu krkolomný německý titul překládá Jan Binder, patří sice k estetickým spisům tohoto filozofa, můžeme ho číst také jako příspěvek ke genezi národů. Čemu vlastně slouží úpadek vkusu? Novému rozkvětu nebo je to vždy jen nutná dějinná fáze amplitud vzestupu a sestupu? Herder si cestu k této otázce otevírá definicí génia, toho chápe naturalisticky jako „soubor přírodních sil“. Otázka poměru génia a vkusu je otázkou fáze, v níž se génius nalézá. Herderovo pojetí génia je romantické, proto jediným zdrojem vkusu je génius. Srovnáme-li Herderovo pojetí génia jako romantické figury κατ' εξοχήν s pojetím génia u Friedricha Nietzscheho, vidíme rozdíl v samém základu tohoto pojmu. Zatímco pro Herdera je génius především zdrojem vkusu, Nietzschův génius prolamuje stavidla úcty před vším vyšším v umění a životě, aby se pak sám stal předmětem úcty a ostychu. Herderovi je génius plodem přírodních sil a vyjádřením přírodních zákonů, které Nietzsche ovšem považuje za „poslední útočiště mytologického snílkovství“. Navzdory Nietzscheho „antiromantické sebeléčbě“ je ovšem jeho génius završením všeho, k čemu lidstvo může dospět, což je bytostně romantické pojetí. Lidstvo ovšem raději své génie zabíjí či přinejmenším ničí, než uctívá, aby alespoň v

U Herdera je vkus „kormidlem génia na pustém moři náhody“, což ovšem významově koliduje s pojetím génia jako plodu přírody. U Herdera patří vkus bytostně do estetické oblasti. Poté, co vyjasnil poměr génia a vkusu, pokouší se Herder zodpovědět otázku položenou na začátku. Co je příčinou úpadku kdysi tak vytříbeného vkusu? Zodpovídá ji, jak jinak by Herder mohl, na příkladu Řecka: „Homér se stal zcela přirozeně otcem řeckého vkusu. Jeho, a pro něho Řecko, vytvořila řada šťastných okolností.“ K největšímu rozkvětu řeckého ducha podle Herdera přispělo i drama, řečnické umění a výtvarné umění a ve výčtu kupodivu schází filozofie. A německý filozof podává také historii úpadku těchto oblastí. Teleologický výklad dějin nutí Herdera ztotožnit úpadek vkusu s přírodními jevy. Naturalismus mu brání vidět složitější tkáň vývoje událostí i hlubší výklad toho, na co se ptal na začátku pojednání. Místo hlubší výpovědi o amplitudách vzmachu a úpadku nabízí Herder důsledky vkusu, respektive vše, co přispívá k jeho růstu: výchova k vkusu, tedy téma, jehož se o něco později chopí Friedrich Schiller ve svých Listech o estetické výchově, vzory vkusu, zakotvené ještě plně v antických reáliích, a vágně formulovaný život, zde chápaný v jeho sociálních formách. A Herder dodává na závěr: „Konečně, poněvadž přece jedině svoboda a cit lidskosti jsou nebeským éterem, v němž klíčí všechno krásné a dobré a bez něhož je obojí totam a ztrouchniví, usilujme spíše o tyto zdroje vkusu než o vkus samotný.“ Vkus se tak nakonec stává, jak říká Herder na konci „ve spojení s filosofií a ctností trvalé organon, nástroj lidskosti“!

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Ursachen des gesunknen Geschmacks bei den verschiednen Völckern, da er geblühet : Eine Abhandlung, welche den von der Königl.
  • Autor: Johann Gottfried Herder
  • Vydavatel: Christian Friedrich Voss, Berlin
  • Rok vydání: 1775
  • Signatura A 171

Galerie

2
1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 13.1. 2016 17:01