Grundlinien einer Philosophie der Technik

Tato kniha se pokládá za první dílo z filozofie techniky, ale její rodokmen je daleko starší a hlavně spletitější. Tradici „organoformního“ výkladu nástrojů, tedy zárodečné techniky, zahájil již Aristotelés, když ruku označil za nástroj nástrojů: ἡ χεὶρ ὄργανόν ἐστιν ὀργάνων. (Περὶ Ψυχῆς, 432 a). Kapp však byl první, kdo vypracoval systematickou „antropologii techniky“, založenou na homo-mensura, tedy na prótagorovském názoru, že „člověk je měrou všech věcí, jsoucích, že/jak jsou a nejsoucích, že/jak nejsou“. Tedy: πάντων χρημάτων μέτρον ἐστὶν ἄνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστιν, τῶν δὲ οὐκ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν. V souvislosti s tímto často citovaným výrokem je však třeba poukázat na úskalí, na něž upozorňuje studie Charlese H. Kahna The Greek Verb „to be“ and the Concept of Being. Je totiž charakteristické, že Kapp pracuje s pojmy ledabyle a bez analýzy. Kapp přehlíží, že přes absolutní konstrukci není Prótagorovo „jest“ existenční už proto, že Platón v Theaitetovi tento Prótagorův výrok vykládá pomocí predikativní konstrukce: „Jak se mi každá věc jeví, taková je pro mne; jaká se zdá tobě, taková je pro tebe.“

Zatímco Arnold Gehlen zakládá svou antropologii techniky na orgánové nedostatečnosti, Kapp hovoří o orgánové projekci, resp. projekci orgánů na kulturně-dějinné bázi. Zkoumá téma vzniku nástrojů ve světle řeči jako nástroje sui generis. Obecně, ale s výhradami k zjednodušení v tomto zobecnění obsaženém lze tedy říci, že Ernst Kapp podal v tomto díle jako první ucelenou reflexi techniky a nastínil organickou verzi techniky ve smyslu techniky jako kompenzace za orgánovou nedostatečnost, na niž mohl navázat jak filozofický antropolog Arnold Gehlen svým pojetím člověka jako Mängelwesen, tak filozofující biolog Karl Ludwig von Bertalanffy. U Kappa, jenž vytvořil vlivnou filozofii techniky, najdeme nejen „organické“, ale i „nástrojové“ pojetí techniky: „Produkty vystupňovaného průmyslu nezapřou svoje východisko a svůj podstatný význam. Parní mlýn a ruční kamenný mlýn na drcení zrní k přípravě potravy dávných obyvatel Země jsou týmiž zařízeními k přípravě potravy. Duší obou je a zůstává mlýnský kámen, respektive dva proti sobě položené kameny. Oba jsou konkávně i konvexně do sebe zapadající kameny z pole, jež byla první zařízení k náhradě zubů drtících obilná zrna.“ Je třeba upozornit, že ὄργανόν původně neznamenalo orgán jako součást nějakého organismu, ale naopak nástroj, jehož pomocí dosahujeme svých cílů. Z této pasáže archaicky zaznívá jaksi ante verbum filozofie techniky Arnolda Gehlena, který později toto pojetí přetvořil v pojetí techniky jako substituce orgánové nedostatečnosti u člověka. Je typické pro počátky filozofie techniky, že je pojímána ahistoricky. Nicméně paradoxně je Kappovo pojetí techniky kulturně-historické či možná přiléhavější by bylo označení historiosofické, zejména proto, že techniku, respektive její stadia, periodizuje na tři civilizační okruhy: potamisch-orientalische, thalassisch-klassische a oceanisch-germanische Kulturkreise. Kappovo dílo patří k základní literatuře z oboru filozofie techniky, ačkoli není filozofií v pravém slova smyslu.

Sepsal: PhDr. Michal Janata