Idealism a realism v přírodní vědě

Ve spise fyziologa a stoupence vitalismu (nikoli toho, jehož předním reprezentantem byl Hans Driesch) bychom marně hledali rozvinuto téma, které ohlašuje titul. František Mareš byl ve svých dílech, jež považoval za filozofická, především bytostným polemikem. Právě tato dobově již dávno neaktuální rozprava je kupodivu důvodem k začtení se do tohoto spisu, protože umožňuje nahlédnout, jak se na přelomu 19. a 20. století dotýkala věda filozofie. Mareš, který byl kromě průkopnické práce v oboru fyziologie také aktivistickým politikem v pravém spektru prvorepublikového stranického systému, abdikuje na rozvíjení úvah, jež mylně považuje za filozofické. Zbavuje se příležitosti k reflexi, když například pouze konstatuje rozdíl mezi empirismem Baconovým a Lockeovým – „avšak Lockeův empirism není Baconův „ – aniž by jej jakkoli rozvinul nebo alespoň naznačil. Ke splnění tématu se mu nabízí srovnat Lockeův empirismus a Helmholtzův. Zabývá-li se práce idealismem a realismem v přírodní vědě, je pak s podivem, že kromě toho, že Mareš na začátku nedefinoval oba pojednávané „směry“, vůbec s těmito pojmy v průběhu knihy nepracuje. Při velmi volném a libovolném výkladů se dopouští až groteskního nepochopení: „Místo poctivého a rozmyslného uvažování zavedl Hegel dialektický samopohyb pojmů jako filosofickou methodu. Tato filosofie absolutního nesmyslu zkazila a zkroutila hlavy celé generace; důvěřivá a nesoudná mládež bude si vážit i takového neřádu, bude míti za to, že filosofie je právě takovéto abrakadabra, a odejde s ochrnutou hlavou, ve které mají pouhá slova platnost skutečných myšlenek. Aby však takovýto mlýn slov, který sice klape, ale mouky nenamele, zachoval se ve stálém chodu, upotřebili Schelling a Hegel zvláštního uměleckého prostředku: psáti temně a nesrozumitelně, zaříditi však míchanici slov tak, aby čtenář měl za to, že je sám příčinou, nerozumí-li tomu, kdežto skutečně spisovatel neměl nic, co by mohl jasně a srozumitelně napsati.“ Že Hegel a Schelling píší „temně a nesrozumitelně“, může připadat pouze tomu, nedokázal proniknout do brilantního a zhuštěného stylu zejména Fenomenologie ducha. Tirády proti Hegelovi měly ovšem daleko slavnější autory, než byl František Mareš. K těm předním patřil Arthur Schopenhauer, kterého deptala skutečnost, že na téže fakultě byly Hegelovy přednášky hojně navštěvovány a u Schopenhauera tomu bylo naopak, což by vzhledem k opravdu těžkému stylu Hegelova jazyka mohlo být spíše handicapem. Navíc, jak uvádějí dobová svědectví, Hegel „mrzutě seděl se sklopenou hlavou, zhroucený do sebe, a listoval a hledal ve velkých foliantových sešitech tam a zpět.“ Ještě prominentnějším kritikem Hegela ovšem byl Søren Kierkegaard, jehož kritika Hegela byla promyšlená. Proti Hegelově velkolepému systému staví Kierkegaard ubohost jakéhokoli stavitele jakéhokoli systému: „Myslitel předvádí obrovskou stavbu, systém, systém zahrnující veškeré pozemské bytí a celé dějiny světa atd. – a díváme-li se na jeho osobní život, s údivem zjišťujeme, cosi strašného i směšného, totiž že on sám v tomto obrovském, vysoce se klenoucím paláci osobně nebydlí, nýbrž ve vedlejší kůlně, psí boudě anebo nanejvýš ve fortnýřově domku.“ I u předních intelektuálů té doby, jímž František Mareš nesporně byl, vidíme onu malost a nedomyšlenost, kterou se vyznačuje české prostředí permanentně a bude se jistě vyznačovat ještě velmi dlouho nebo možná napořád.

Typické je také to, že se tento kritik, který je tak rychle hotov se svým odsudkem, vůbec nezabývá tím, čím by se jako fyziolog zabývat měl, tedy vztahem fyziologie a filozofie a nemá snahu dopátrat se příčiny projevů života. S jejich hledáním je hned hotov: „Vývoj nové bytosti ze zárodku děje se dle zákona, který praeexistuje v idei napřed pojaté; příroda, jako umělec, uskutečňuje svým dílem tvůrčí ideu.“ Můžeme tedy číst Marešovu knihu jako příspěvek k dějinám české malosti, pokud se vůbec chceme českou společností zabývat.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Idealism a realism v přírodní vědě
  • Autor: Dr. František Mareš
  • Vydavatel: František Řivnáč, Praha
  • Rok vydání: 1901
  • Signatura N 981

Galerie

2
1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 14.1. 2016 13:01