Die Analyse der Empfindungen und das Verhältniss des Physischen zum Psychischen

Přestože se fyzik Ernst Mach cítil být ve filozofii „jen a jen v podnájmu“, přijal v roce 1895 katedru filozofii po Franzi Brentanovi a napsal několik spisů, jež bychom mohli označit za metodologii vědy. Machova gnozeologická pozice byla svým antimetafyckým postojem podobná pozdějším postojům Vídeňského kroužku. Je však paradoxní, že Machova filozofie vyrostla původně z fyziologie a psychologie, přestože právě v době Franze Brentana začíná filozofie svůj boj proti psychologismu, který vrcholí antipsychologismem Husserlovy fenomenologie. Mach však paradoxně zakládá svou filozofii právě na psychologii. I v tomto spise vlastně spíše než o epistemologii vědy jde o psychologii poznání, tedy jde o jistou abdikaci na filozofické tázání. Mach v této knize požaduje revizi pojmů klasické fyziky, aniž by je ovšem podrobil otázce po jejich původu v kontextu celého vědeckého diskursu doby jejich vzniku. Brentano proto nesouhlasí s Machovým postojem: „Mach požaduje, aby introspektivní a fyziologické pozorování spolupůsobilo při výstavbě psychologie. Ukazuje se však, že nemá ani tušení, že veškerá pozorování jsou vlastně introspektivní, že všechno introspektivní se musí nakonec ukázat jako pozorovatelné (Beobachtbare).“ Aniž by však dovodil celkovou skutečnostní souvislost, vystavěl ji Mach na Empfindungen, vjemech, mezi něž počítal barvy, tóny, teplotu, tlak, prostor a čas. Prostor a čas se tak dostávají poté, co je před několika staletími dříve Newton učinil kategoriemi, na jejichž poznání je třeba abdikovat, do pozice ontologicky nezaložených pojmů, jež jsou vřazeny mezi barvy, tóny a podobné smyslově uchopitelné kvality. Až o něco později bude časoprostor rehabilitován v relativistické fyzice a především se stane jedním z hlavních témat filozofie. Bylo by dobré podniknout pokus o rekonstrukci Machovy (ne)filozofie, respektive o její extrahování z jeho fyziky a teorie poznání, jež shrnul v tomto díle i v Erkenntnis und Irrtum, a to zejména proto, že je třeba rekonstruovat dobové tendence v dekonstrukci metafyziky, jež vrcholí u Martina Heideggera. Ještě důležitější by bylo uchopit tuto rekonstrukci z hlediska metafyziky přítomnosti a zjistit, jak dalece Mach zůstává na půdě metafyziky. Mach se vymezuje vůči metafyzice, aniž by ovšem byl vůbec práv takovémuto vymezování, tím nijak nepřekračuje dobový horizont. Duchu doby je práv i modelem bezhodnotové vědy i modelem ekonomie poznání, jež spočívá v převedení co nejbohatší fenomenální skutečnosti na co nejjednodušší formule. Moritz Schlick později nazval Machovo stanovisko jako „imanentní pozitivismus“. Jaká je však pozice fyziky v souvislosti s celkem přírodních věd a jejich postavení v souvislosti s celkem zkoumaného světa? Tuto otázku si Mach neklade, ačkoli se snaží pojmout celek tehdejších věd v okamžiku, kdy mu jde o zdůvodnění fyziky jako vědy. Instinktivní bezděčné poznání přírodních procesů podle Macha vždy předchází vědeckému poznání, a proto chtěl vyloučit z poznání mimozkušenostní složky, aniž by si ovšem vůbec položil otázku poměru zkušenostního a mimozkušenostního. Antimetafyzický profil tohoto (a pochopitelně i ostatních) Machova díla však nespočívá v odhalování toho, co může být vratké na tradiční metafyzice pojaté jako πρώτη φιλοσοφία, jak ji nazval Aristotelés, ale v přijetí dobové tendence učinit z filozofie pouhý nástroj popisující výsledky vědy. Mach tedy nebyl ve filozofii jako v podnájmu, ale pouze ji jako fyzik pozoroval zvnějšku.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Die Analyse der Empfindungen und das Verhältniss des Physischen zum Psychischen
  • Autor: Dr. Ernst Mach Prof.
  • Vydavatel: Gustav Fischer, Jena
  • Rok vydání: 1900
  • Signatura N 969

Galerie

2
3
1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 14.1. 2016 11:01