Etymologischer chemischer Nomenclator der neuesten einfachen und daraus zusammengesetzten Stoffe

Málokterá vědecká práce ovlivnila budoucí podobu vědy jako Systema naturae (1735) Carla Linné. Tato práce uvedla do pohybu lavinu lexikografických děl, která spojovala systematiku s terminologií. Nomeklatura se stala jedním z kritérií vědeckosti. Vědecké názvosloví je jazykový konstrukt a zároveň zastupuje příslušný úsek vědecky zkoumané skutečnosti. Nikoli náhodou se nomenklatura zrodila ve století, kdy mechanika slavila své největší triumfy. F. W. J. Schelling ve svých Idejích k filozofii přírody říká: „Jakmile vkročíme do organické přírody, přestává pro nás veškeré mechanické spojení příčiny a účinku.“ Schellingovo tvrzení nutno chápat v celku jeho díla. Neznamená to, že by v přírodě neplatila kauzalita, ale že se jí organický svět zdaleka nevyčerpává. Zákony mechaniky v ní mají omezenou platnost. Jak uchopit organickou přírodu způsobem, který mechanicky třídí to, co bylo vytvořeno, tedy prostředky vědecké nomenklatury? To je velký úkol, který si věda neumí klást, protože neumí zkoumat své vlastní předpoklady, jinými, Heideggerovými slovy, věda nemyslí. I tento výrok je ovšem třeba chápat optikou kritiky. Věda nemyslí, ale opírá se o výsledky toho lidského snažení, které z myšlení vyrůstá, tedy z filozofie. Oblast vědeckého pojmenování, tedy nomenklatury, je třeba chápat jako lingvistický výkon, opírající se o filozofii jazyka, jak se o tom píše v nevydaném spise Zrod české vědecké a technické terminologie, ale zároveň jako způsob uchopení oborově vymezené části jsoucna. Jinými slovy se nomenklatura pohybuje mezi lingvistikou a ontologií.

Novověká nomenklatura na jedné straně souvisí s mechanikou, na druhé straně ovšem s tím, čemu Schelling říká ve svém Úvodu k náčrtu soustavy přírodní filozofie „spinozismus fyziky“ nebo „spekulativní fyzika“, tedy oblast uvažování o tom, o čem věda jedná bez reflexe. Schmidtův Etymologický chemický jmenovatel akcentuje lingvistický pól vědecké terminologie. Musíme si uvědomit, že v základech vědecké terminologie obecně je skrytá otázka, zda se jazyk ustavuje φύσει, tedy „přirozeně“ či θέσει, tedy konvencí, dohodou, což je otázka, kterou formuloval Platón ve svém dialogu Kratylos. Jak může dohodou nastolená konvence zkoumat něco, co se této konvenci vymyká, co má svou vlastní jsoucnost? To je základní otázka, kterou si věda neklade, ale o to víc si ji musí klást každé zamyšlení, hodné toho jména, nad povahou vědy. Schmidtovo dílo je příznačné tím, jak se vlastně nevědomky opírá o předpoklady, které jsou chybné, protože je autor nezkoumá. Slovníky a encyklopedie, které sestavují autoři prostředního ducha, jsou plné takových neuvědomovaných předsudků. Tak k pojmu atomistika Schmidt přiřazuje slovo Urstofflehre, což můžeme přeložit jako učení o generativní látce, slovo pralátka se v nové literatuře o předsokraticích už nepoužívá. Schmidtův ekvivalent je ovšem velmi zavádějící, protože atomistika opouští hledání ontologického grálu, za nímž putovali Thalés, Anaximandros a další předsókratici. Převratnost atomistiky spočívá v tom, že do filozofie, která popírá prázdno/nicotu, zavádí tuto dříve zapovězenou stránku jsoucího jako předpoklad jehoexistence. Podobně je desinterpretováno heslo Dynamik, kde u řeckého δύναμις je chybně uvedeno síla, avšak původně, u Aristotela znamená δύναμις možnost, proto se později překládalo jako potentia, v protikladu k ένέργεια, což je uskutečněná možnost. Jinými slovy je třeba encyklopedie a slovníky číst s velkou obezřetností. Nespoléhat na papír/obrazovku, ale na vlastní hlavu.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Etymologischer chemischer Nomenclator der neuesten einfachen und daraus zusammengesetzten Stoffe : nebst Erklärung einiger andern chemisch-physicalischen Benennungen
  • Autor: D. P. H. Schmidt
  • Vydavatel: Meyersche Hofbuchhandlung, Lemgo
  • Rok vydání: 1839
  • Signatura C 577

Galerie

2
1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 14.1. 2016 11:01