Die griechische und lateinische Literatur und Sprache

Mnohasvazkový projekt Die Kultur und Gegenwart vznikl z podnětu německého historika Paula Hinneberga. Ve svazku věnovaném řecké a latinské literatuře a jazyku zpracovaly jednotlivá období vědecké veličiny té doby, zejména Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff. Řečtinou se v tomto svazku kromě Wilamowitze zabývají význačný byzantolog Karl Krumbacher, filolog a znalec indoevropských jazyků a především sanskrtu Jacob Wackernagel, mimochodem nástupce Nietzscheho na univerzitě v Basileji, latinou klasičtí filologové Friedrich Leo, Eduard Norden a Franz Skutsch.

Vědecky nejdůsažnější osobou v tomto vědeckém panteonu 19. století byl Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff. Život tohoto pruského šlechtice je pozoruhodný nejen dílem, ale také mimořádně příznivými životními okolnostmi. Studoval na elitním gymnáziu Pforta stejně jako o čtyři roky starší Friedrich Nietzsche. V Bonnu, kde studoval klasickou filologii, se přátelil s Hermannem Dielsem, jehož vydání předsokratiků patří k základním počinům editování jejich zlomků. Diels mimo jiné napsal také základní a dodnes nepřekonanou knihu o antické technice. Vzal si dceru tehdy nejslavnějšího historika Theodora Mommsena, jediného historika, který kdy dostal za své dílo Nobelovu cenu. Na univerzitě v Göttingen se přátelil s Juliem Wellhausenem, významným představitelem textové kritiky, který rozlišil vrstvy Tóry na prameny jahvistický, elohistický, deuteronomický a tzv. kněžský kodex. Byla by to z hlediska jeho odkazu zanedbatelná informace, podobně jako jsou všechny životopisné apendixy díla, kdyby Vilamowitz-Moellendorff nespojoval ve svém díle Nietzschův rozmach (zejména v monografii o Platónovi), Dielsovu editorskou akribii (zejména Thesaurus linguae latinae) a Wellhausenovo analytické textově kritické myšlení (např. vynikající rozbory Euripidových dramat). Bohužel jedna biografická okolnost, nepokrevní příbuzenství s Theodorem Mommsenem, je v této poznámce skutečně zbytečná, protože stylovou vybroušenost a literární nadání rozhodně se svým tchánem nesdílel. Nicméně málokterý klasický filolog či představitel klasických studií ovlivnil tolik později tak slavných osobností vědy. Mezi nimi je třeba zmínit především Wernera Jaegera, který svým dílem Paideia o formování řeckého světa výchovou konstituoval filozofii výchovy a zároveň podal plastický obraz řecké vzdělanosti, přestože proti sobě schematicky stavěl právě řeckou výchovu a orientální akcent na spásu. Druhý Wilamowitzův dědic Wolfgang Schadewaldt byl jedním z těch, kteří tvrdili a tvrdí, že řečtina byla predisponována svou strukturou se stát jazykem filozofie (totéž, byť zcela jinak tvrdil Charles H. Kahn rozborem řeckého slovesa být).

Ani zmínka o Jaegerovi a Schadewaldtovi není bezdůvodná, protože Jaeger převzal od Moellendorffa étos řeckého „vědět víc“, jež patří k pružině vzdělání a Schadewaldt převzal od Wilamowitze ono úzké spojení filologie s filozofií. V nejobecnějším kulturním povědomí však Wilamowitz zůstává jako ten, kdo nepochopil Nietzscheho knihu Zrození tragédie z ducha hudby. Nietzscheho strmá univerzitní kariéra v Basileji vyvolala Wilamowitzovo rozhořčení, které ventiloval ve svých Vzpomínkách 1848 – 1914, byť se v téže knize vyslovuje o Nietzscheově práci Homér a klasická filologie jako o „velice dobré doktorské disertaci“. Když vtrhlo do poklidného vědeckého světa Zrození tragédie z ducha hudby, vydal na přelomu května a června 1872 Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff recenzi na tuto knihu s názvem Zukunftsphilologie! Tato Nietzsche-Wilamowitz-Kontroverse později bohužel zastínila zaslouženou slávu díla filozofova mladšího protivníka. Zatímco tento spor Nietzscheho o něco později vedl k odklonu od klasické filologie, Wilamowitzova cesta vedla na tomto poli vzhůru. „Philologus inter philologos“, jak sám sebe Nietzsche nazval v dopise Erwinu Rohdemu, dalšímu z velkých klasických filologů, se vydává na své Wanderjahre a tento titul či spíše vědecký úkol přebírá pruský šlechtic se skvělou akademickou kariérou před sebou. Být filologem mezi filology v té době znamenalo nejvíce právě v Německu, tehdejším pupku klasicko-filologického světa.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

Galerie

1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 13.5. 2015 08:05