L’art de la guerre

Traktát O umění válečném patří ke třem nejdůležitějším Machiavelliho politickým spisům vedle nejznámějšího Vladaře a Rozprav. Machiavelli byl první, kdo pojal politickou sféru jako autonomní, bez náboženské sankce nebo spíše bez náboženského odvozování. Už jenom proto, ale zejména pro velmi bystrou analýzu politické reality nejen své doby si zaslouží nápis, který v kostele Santa Croce ve Florencii hlásá, že Tanto nomine nullum par eulogium (Takovému jménu se žádná chvála nevyrovná). Machiavelliho dílo se však stalo obětí předsudků, takže hojně užívané adjektivum machiavelistický pejorativně označuje politicky účelové jednání, což je ovšem značné překroucení toho, co by bylo možné z Machiavelliho učení vyvodit. Cynismus, který je vlastní současnému politickému dění se jen těžko slučuje s tím, co Machiavelli označoval jako virtù, tedy schopnosti dostát politickým cílům i strategii, jak jich dosáhnout. Především však byl Machiavelli zastáncem toho, čemu dnes říkáme právní stát, a nejvyšším cílem politiky pro něj bylo bonum commune, obecné blaho, tedy něco, co je politickému atomismu současnosti naprosto cizí. U Machiavelliho je pojem virtù propojen s pojmem libertà, obojí naplňuje morálku obecného blaha, kterou bychom mohli podle známé dichotomie právního filozofa Lona Fullera chápat jako morálku povinnosti. Pro vladaře nebo pro republiku, jejímž byl Machiavelli příznivcem, je obecné blaho povinností. Naopak pod morálku aspirace, tedy morálku, která rozvíjí k maximální hranici lidské schopnosti, patří grandezza, velikost, která korunuje dobrou a úspěšnou vládu.

Původnost Machiavelliho politického myšlení tkví v tom, čemu můžeme říkat situační nebo perspektivistická optika. Je-li vladař dobrý za každých okolností, nemůže nikdy dospět k oné virtù, a tím pádem nemůže nastolit a pak zajistit svobodu – libertà. Aby dosáhl cíle, kterým je nakonec bonum commune, obecné dobro, „nemusí být vždycky dobrý, ale podle potřeby někdy ano, někdy ne,“ jak praví Machiavelli ve svém Vladaři. Ale tomu je třeba rozumět zcela jinak, než jak se tomu rozumí obvykle. Neznamená to politický utilitarismus či dokonce cynismus, znamená to, že je třeba se chovat podle situace. Abychom dosáhli politického stavu, v němž je svoboda dostupná všem, je třeba se zachovat přiměřeně situaci, vycházet z možností, jež situace nabízí. Vypomůžeme-li si jinou slavnou dichotomií, dvojící dvou odlišných morálek Maxe Webera, který rozlišoval morálku přesvědčení od morálky odpovědnosti, pak abychom mohli prosadit své přesvědčení, musíme přihlížet k důsledkům toho, co by mohlo vyplynout z uplatnění naší morálky přesvědčení. Morálka přesvědčení nepřihlíží k důsledkům zavádění sebe sama. Morálka odpovědnosti naopak orientuje lidské jednání ve vztahu k následkům, které toto jednání může mít. Zde je kořen toho, co lidové a bohužel někdy i intelektuální publikum pokládá zcela mylně za „machiavelismus“. Machiavelismus, pokud tuto proměnu z propria v apelativum můžeme použít, znamená, že se vládce nemůže řídit jen svým přesvědčením, ale musí přihlížet k důsledkům aplikace přesvědčení na svou vládu, a v jiném ohledu, že chce-li dosáhnout grandezza, tedy politické velikosti, musí umět oscilovat mezi morálkou povinnosti, tedy schopností dostát základním pravidlům, nastoleným společností, a morálkou aspirace, tedy rozvojem toho, co si předsevzal jako svůj nejvyšší cíl. Celé dějiny recepce Machiavelliho díla, a k této recepci patří i tento francouzský překlad O umění válečném, posouvají původní autorovu intenci někam jinam, což se projevuje zejména od doby, kdy se politickým svobodám začínala nadřazovat sociální práva.

Machiavelliho velikost a originalita spočívá v tom, že všechny dosavadní politické rozpravy, které pokládal za kondicialismus, tedy za popisy a hodnocení stavu, který má být, nikoli toho, který skutečně je, nahradil analýzou politické skutečné reality. Autoři knížecích zrcadel popisovali ideálního panovníka, Machiavelliho Vladař i vladař je skutečný panovník cinquecenta. Podařilo se mu však tento model vládnutí popsat tak, že platí dodnes. Důvod, proč tomu tak je ten, že nejenom realisticky popsal styl vládnutí cinquecenta, ale dokázal najít svůj nový kondicialismus, své kdyby, jinými slovy dokázal najít takovou polohu obecnosti, že jeho knížecí zrcadlo Il Principe, platí i pro zcela jiné doby a jiné země. Nepochybně pro politika platí i dnes, že je mnohem bezpečnější „být obáván než milován“, přičemž obáván nemusí nutně znamenat krutovládu, ale autoritu.

Spis O umění válečném úzce souvisí s Vladařem. Navazuje zde na zásady vyslovené ve Vladaři. Občanská vláda zajišťuje chod země zevnitř, vojenská síla navenek, proto je v tomto ohledu příprava a udržování vojska stejně důležité jako uplatňování dobré vlády, vojenská síla však musí sloužit pouze k odvrácení ohrožení: „Dobře spravovaný stát musí považovat službu v době mírové pouze za přípravné cvičení pro dobu ohrožení a ke zbraním se uchýlit vždycky jen z nezbytnosti a k získání větší slávy vlasti. To však musí být zakotveno v zákonodárství státu, jako tomu bylo v Římě. Občan, který bere do ruky zbraň s jiným záměrem, není počestný. A stát, který takto občany nevede, nelze považovat za moudře a dobře řízený.“ I zde se tedy, dokonce ve vyhrocenější podobě než ve Vladaři akcentuje požadavek spravedlivé vlády a zakotvení všeho, co stát podniká, v právních normách. Machiavelli je více než jeho předchůdci z quattrocenta, kteří ve svých knížecích zrcadlech modelovali portrét ideálního panovníka, důrazným zastáncem vlády práva, která se nutně nemusí vázat na republikánskou formu politického zřízení, byť právě Machiavelli byl republikánem. Na rozdíl od vojenského diskursu předchozích i nadcházejících století je rozprava O umění válečném úzce spojena s diskursem o politice. Začteme-li se do Machiavelliho zásad správného vedení války a výcviku vojska, nemůžeme nevidět, že platnost řady tvrzení překračuje z cinquecenta až do naší současnosti. A že řada z nich neplatí jen pro vojenskou oblast: „Disciplínou zmůžeš ve válce víc než bezhlavou odvahou.“

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

Galerie

2
3
1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 13.5. 2015 08:05