Psychologie des foules

Iritují-li nás činy politiků, zapomínáme, že žijeme v éře, kterou už v roce 1895 popsal Gustave le Bon, jako éru davů. Bez ohledu na vzdělanostní, osobnostní či intelektuální limity jsou politici mluvčí a zároveň součástí davu, tedy nové sociologické kategorie, která se vyznačuje vysokým stupněm iracionality. Jsme-li tedy frustrováni z politiky, očekáváme od ní v době mas to, co od ní čekat nemůžeme. Politici přeci nemohou být prozíraví či rozumní, protože racionalita vede k pochybnostem a ty postrádá ve velké míře jak dav, tak jeho politici. V Le Bonově éře davů se stala politika epidemií stereotypů a jedním z kanálů šíření této nemoci jsou média. Le Bon v Psychologii davů říká: „Civilizace až dosud byly vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy. Davy mají pouze ničivou moc.“ To může vypadat jako paušalizující odsudek, ale obě největší masová hnutí, komunismus a nacismus, byla ničivá v míře, která přesahuje jakoukoli lidskou představivost. Le Bonovy psychologicko-sociální soudy však nejsou tak přímočaré, jak by to mohlo vypadat, když hodnotíme izolovaně jednotlivé výroky. Davy mají sice ničivou moc, ale v kontextu celé knihy můžeme hovořit spíše o etické ambivalenci davu. Ten je schopen obou pólů jednání, posuzujeme-li ho v široké škále hodnot, ohraničené na obou koncích hodnocením dobré – zlé. Záleží na konkrétních historických okolnostech.

Když v roce 1895 vyšla tato studie o améboidnosti a amorfnosti mas, byly položeny základy k dnes rozsáhlé literatuře o masové civilizaci a kultuře. Gustave le Bon odklonil dosavadní psychologii od hlavní linie zkoumání jednotlivců a (spolu)založil tak sociální psychologii. Empirickým „materiálem“ mu byla nejen francouzská revoluce, která rozpoutala nejtemnější běsy duše davu, ale také sociální hnutí druhé poloviny 19. století, dělnické hnutí a pařížská Komuna. Le Bon stál před zcela novou politickou a sociální skutečností. Charakterizovala ji politická mobilizace společenských skupin, které dosud byly politicky zcela inertní. Podstatná ale byla radikální novost kolektivistické mentality, která měla naplno propuknout až ve 20. století v obou nejdestruktivnějších politických režimech – nacismu a komunismu. Z hlediska čtenářů, kteří prošli peklem komunismu, je Psychologie davu prorocká a zároveň neodpovídá zkušenostem s masami jako zdrojem dějinných turbulencí. Le Bon, ve své době outsider a přehlížený novátor, jako první popsal počínající éru davů i úskalí, která s tímto novým dějinným fenoménem nastávají. Le Bonovými dlužníky je plejáda dalších, kteří se novým fenoménem zabývali. A to přesto, že mnoho z Psychologie davů se jeví jako poplatné době, zejména jeho pojetí národa jako rasy, nikoli v antropologicko-biologickém smyslu, ale spíše ve smyslu, jaký mu přikládal hegemon tehdejší psychologie Wilhelm Wundt. Vilfredo Pareto, jeden z nejzajímavějších sociologů přelomu 19. a 20. století, se studiu mas věnoval z opačného pólu než Le Bon, vznikem, působením a zánikem elit. Pokud studujeme Psychologii davů prizmatem děl jeho následovníků, ačkoli nejde o následovníky v pravém slova smyslu, protože všichni relevantní autoři reflektující masy k tomuto tématu nutně přistupovali ze zcela jiných názorových i metodologických pozic, pak v ní nalézáme nové souvislosti a Le Bon se nám nejeví jako bizarní outsider, jak ho vnímali někteří jeho současníky, ale jako autor, který má co říci k současné absenci diskuse o mezích, přednostech i vadách demokracie. Tím spíše je tato absence povážlivá, že demokracie, pokud má být perspektivní i v budoucnosti, alespoň v těch teritoriích, kde historicky zapustila kořeny, musí být neustále podrobována kritice. Není-li, pak se z demokracie stává její karikatura – ochlokracie, která je téměř nutně živnou půdou všech typů tyranid.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

Galerie

1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 13.5. 2015 08:05