Der Städte-Bau nach seinen künstlerischen Grundsätzen

Jedna z nejdůležitějších knih o urbanismu vznikla jako reakce na regulační plán Vídně Karla Mayredera, který byl ovšem realizován jen zčásti. Odlišovala se od ostatních textů o urbanismu té doby tím, že se zabývala téměř výlučně kompozičními problémy tvorby měst, což bylo v utilitárně zaměřené době naprosté unikum. Sitteho kritiku by bylo možné shrnout do jedné věty z této knihy, hovořící o „překvapivě chudých výrazových prostředcích moderní stavby měst“. Sitte v této knize kritizuje úpadek schopnosti komponování součástí městských celků jako náměstí a ulic. Protože jeho kompoziční zásady byly inspirovány např. středověkým a renesančním zaúsťováním ulic do náměstí a podobnými postupy, dočkalo se jeho dílo plné rehabilitace až v období postmoderny. Přesto toto dílo můžeme chápat také jako primární prizma pro „četbu“ měst 19. století, primární, tedy pramenné. Ilustrativní jsou v tomto ohledu jeho regulační plány. Regulační plán Olomouce z roku 1875 například je variantou vídeňské Ringstrasse a je dokladem toho, jak mnoho a zejména jak invenčně ctil své vlastní zásady. Sitteho kniha znamenala vznik důležité disciplíny – urbanismu. Právě Sitteho příklad ukazuje, nakolik obsahoval tento čerstvý obor empatie pro to, co jako dědictví mělo přejít do rukou těch, kteří města nechtěli jen konzervovat nebo vytvářet na „zelené louce“, ale těch, kteří město chápali jako složitý a hlavně živý organismus, s nímž je nutno zacházet nejen šetrně, ale i tvořivě. Sittemu v tomto směru patří naprosté prvenství v 19. století.

Hlavním terčem Sitteho kritiky byla především vídeňská Ringstrasse a to, čemu sám říkal „moderní systémy“. Svým pojetím města se zcela vymykal z dobového urbanistického diskursu, neboť spojoval hluboký respekt k evropské tradici utváření sídel a zároveň měl živý smysl pro současné potřeby. Století historismu spoluovlivnilo to, že prvním Sitteho tématem je kompozice historických měst. Druhé téma je navýsost aktuální především v současnosti, na počátku 21. století, a je jím „motivická chudost“ měst. Motivickou chudobu měst můžeme pozorovat zejména tam, kde se uplatnily horší stránky architektonické avantgardy, která hledala bod nula a měla pramalý respekt k tradici utváření sídel. Třetí téma je dobové, ale v jeho podání nepostrádá silné teoretické podněty do budoucnosti: je jím kritika Ringstrasse. Svou kritiku Ringstrasse podepřel svým vlastním konceptem. Navrhované změny měly podle něj umožnit: „1. Odstranit slohové konflikty; 2. Podstatně zesílit působivost každé z významných; 3. Vytvořit soustavu osobitých náměstí; 4. Vhodně rozmístit velké, střední i malé pomníky.“

Kompoziční zásady tvorby veřejného prostoru, jež důkladně rozebírá, nejsou jen reminiscencí na antický, středověký a renesanční smysl pro umisťování budov a soch na náměstí, ani jen vyjádřením smyslu pro rafinované zaúsťování ulic, ale jsou i kritikou současného utváření měst. Nejen přímé odkazy na Vitruviovo dílo De architectura libri decem, ale i význam a působnost jeho díla řadí Sitteho mezi přední teoretiky urbanismu a architektury vůbec. Na rozdíl od Vitruvia se však zabývá pouze urbanistickou stránkou architektury. Vitruviův text ovšem není pojednáním o uměleckém účinku kompozice náměstí, ale normativním systémem návodů s historickými exkursy do řecké architektury. Není teorií v dnešním slova smyslu a proto přes enormní vliv, jaký měl Vitruvius na architekturu středověku i novověku, zůstává jeho kanonický text spíše dokladem stálé recepce antiky středověkými i novověkými staviteli. Teprve Sitteho text vykazuje známky teoretického textu v plném slova smyslu, to znamená, že je interpretací otázek, jež si ve svém diskursu klade. Těžištěm Stavby měst je náměstí, podle něj hlavní kompoziční ohnisko. Tvoří rovněž převážnou část obrazového materiálu této knihy. Hlavním terčem jeho kritiky je dobová bloková zástavba, jež se zcela paradoxně ocitla pod kritickou palbou architektonické avantgardy o téměř půlstoletí později ze zcela jiných důvodů. Dalo by se říci, že praktikovaný urbanismus celého 19. století byl protiváhou jeho zásad. Nároky Camilla Sitteho byly velmi náročné a nebylo v moci sebeosvícenějších městských správ je naplnit už proto, že do hry vždy vstupují sociální, ekonomické a politické síly, jimž nelze účinně čelit. V tomto smyslu můžeme hovořit o velkém paradoxu: V okamžiku zrodu teoretické reflexe o tvorbě měst, za jejíhož zakladatele ho můžeme právem pokládat, se ukazuje propast mezi teorií a praxí tvorby sídel samých. Není to však jen důsledek výjimečnosti postavení Sitteho mezi soudobými urbanisty, ale také důsledek skutečnosti, že sídla se utvářejí oproti minulosti daleko více pod tlakem ekonomických sil. Přesto pomohl zrod urbanistické reflexe k vývoji participace obyvatel na tvorbě životního prostředí v širším slova smyslu, to znamená, že územní a regulační plány se od 19. století stávají prostředkem demokratického rozhodování o směru utváření sídel.

Je zvláštní, že bez jakéhokoli vysvětlení považuje Sitte za nejméně se příčící jeho principům haussmannizovanou Paříž. Je to o to podivnější, že právě haussmannizovaná Paříž ztělesňuje obě velké kompoziční chyby z jeho pohledu: otevřená náměstí a pravoúhlé křížení ulic. Zato je zde uveden viník toho, co považoval za bezkoncepčnost dobových zastavovacích plánů: „O tom, že bezkoncepčnost vede k bezobsažnosti urbanistických řešení, svědčí vůbec největší ‚parcelace‛, kterou je vymezení území jednotlivých států Severní Ameriky. Velká země byla také stejným ‚blokovým‛ systémem rozdělena hranicemi, které vedou ve směru poledníků a rovnoběžek. Byl to přirozený výraz toho, že nikdo zemi neznal, nebylo možné odhadnout její budoucnost a neměla za sebou žádnou minulost. Nepředstavovala pro svět žádný kulturní přínos a byla jen velkým kusem území. V Americe, Austrálii a jiných panenských kulturních oblastech může tudíž prozatím docela dobře i ve stavbě měst rastr bloků postačit. Tam, kde lidé žijí jen proto, aby vydělávali, mohou se spokojit s tím, že budou naskládáni do bloků jako sardinky v konzervě.“ Jako by se zde předjímala monotonie panelových sídlišť socialistické výstavby, jež se ovšem neděla na územích bez minulosti, ale v časech, která minulost považovala za veteš stejně jako současné obyvatele.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Der Städte-Bau nach seinen künstlerischen Grundsätzen: Ein Beitrag zur Lösung moderner Fragen der Architektur und monumentalen Plastik unter besonderer Beziehung auf Wien
  • Autor: Camillo Sitte
  • Vydavatel: Verlag von Carl Graeser, Wien
  • Rok vydání: 1889
  • Signatura B 1661 (Aleph)
  • Signatura B 1661 (Vufind)

Galerie

2
3
4
5
1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 13.5. 2015 08:05