Die Lehren von Raum, Zeit und Mathematik

Dílo gymnaziálního profesora Johanna Julia Baumanna je nevšední nejen erudicí, ale i způsobem zpracování, ačkoli u středoškolských pedagogů té doby nebylo žádnou výjimkou, že vedle svého vzdělávacího působení dokázali sepsat nejedno pozoruhodné vědecké dílo. Baumann se zabývá pojetím prostoru a času ve vztahu k matematice v díle novověkých filozofů. Velice pečlivě prozkoumává prameny, tedy filozofická díla, v nichž jsou rozvinuta ona zkoumaná pojetí prostoru a času, ale kamenem úrazu je, že ne všechna jsou zkoumána prizmatem matematiky a hlavně Baumann nenašel jednotný jazyk, jehož pomocí by popsal rozdíly mezi jednotlivými filozofy novověku.

Je zvláštní, že Baumann začíná své obsáhlé pojednání o pojetí času a prostoru ve vztahu k matematice Franciskem Suárezem, ačkoli právě u něho můžeme hovořit o předehře k novověké filozofii. Při rozboru Suáreze vychází Baumann z jeho hlavního díla, z Disputationes metaphysica, v němž je obsaženo Suárezovo pojetí jsoucího, přičemž je zde patrná snaha se konceptuálně odpoutat od pojmů scholastiky, pokud ovšem můžeme takto hrubým rastrem poměřovat velice rozlišenou oblast středověké filozofie, jež se prolínala s teologií. Suárez váže své pojetí času a prostoru na epistemologii, dokonce předjímá některá témata pozdější teorie poznání. Přes velice pečlivou práci a přes úsilí konceptualizovat pojetí prostoru a času se Baumann nedopracoval k vysvětlení epistemického zlomu v bádání o „přírodě“, která ještě v Suárezově době byla v souladu s Aristotelovým pojetím vyjádřeným v jeho Metafyzice, zlomu, který znamenalo právě Descartesovo dílo. Právě na rozdílu mezi Suárezovým a Descartesovým pojetí, prostoru a času mohl Baumann rozvinout popis této radikální filozofické propasti mezi těmito dvěma mysliteli. Právě u Descartesa se objevuje pojetí „přírody“ jako celku všeho předmětného. Ale hlavně se zde nabízí Baumannem nevyužitá možnost prozkoumat, nakolik se mohla Suárezova metoda postupu pojmového zkoumání jsoucna promítnout do Descartesových Regulae ad directionem ingenii (Pravidel pro vedení rozumu), v nichž byl poprvé rozvinut koncept univerzální matematiky, mathesis universalis, jako univerzálního výkladového jazyka. Baumann ovšem sdílí nikoli jen dobové podcenění Descartesovy role ve fyzice. Descartes totiž ve svých Principech filosofie formuloval fyziku, která je korekcí Galileovy fyziky rozdrobené do vzájemně nesouvisejících výkladů jednotlivých fyzikálních jevů, zejména pohybů. Teprve Descartes našel v analytické geometrii, která hovoří jazykem algebry, jazyk, jímž byl schopen popsat interakci těles mezi sebou, zatímco Galileo chápal těleso jako zcela izolované od veškerého působení jiných těles. O této matematické revoluci se ovšem v Baumannovi nedočteme, tím spíše ne o mathématickém charakteru novověké vědy, jejíž povaha není nutně numerická, ale „nauková“ v tom smyslu, že nabýváme znalosti o tom, co již jaksi známe předem. Tento mathématický charakter novověké vědy rozvinul Martin Heidegger. Můžeme tedy považovat volbu Suáreze za arbitrární, jestliže zde není popsán onen předěl, pomocí něhož by Baumann mohl popsat charakter novověké vědy. Podobně je zde nevyužita interpretace Spinozova navázání na Descartesův koncept univerzální vědy výkladu jsoucna more geometrico, jenž je axiomatizovaným výkladem, převzatým z geometrie, jak ho Spinoza rozvinul ve své Etice. I v případě Locka a Hobbese platí, že zde nejsou uplatněna hodnotící kritéria. Mezi jednotlivými aktéry „příběhu“ o prostoru a času chybí vzájemná interakce, takže se podobají vzájemně izolovaným tělesům v Galileově vesmíru. Našel-li Isaac Newton ve svém infinitezimálním počtu jazyk, jímž mohl vyjádřit nejen pohybové zákony, ale i model výkladu přírody v novověkém smyslu, který překonal některé nedostatky Galileovy a Descartesovy fyziky, pak je nepochopitelné, že se tento jazyk nestal předmětem Baumannovy reflexe.

Tytéž a další jiné výtky lze vznést i proti druhému dílu, který se zabývá Leibnizovým, Clarceovým, Berkeleyho, Humeovým pojetím, přičemž zvláštní kapitola je věnována vztahu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a britského teologa Samuela Clarcea, který proti Lebnizovi zastával původní Newtonovo stanovisko. Právě v této kapitole se ovšem Baumann nejvíce odchyluje od zadání své práce, neboť spor Leibniz versus Clarce jednak nebyl primárně sporem mezi nimi, ale sporem mezi Leibnizem a Newtonovým apologetem a jednak měl teologickou povahu, totiž zda lze prostor považovat za sensorium Boží. Leibniz argumentoval, že pokud bychom měli chápat prostor jako prostředek Božího vnímání světa, pak bychom museli chápat tento prostor jako na Bohu nezávislý a tedy jím nestvořený. Spor měl několik vrstev, jejichž interpretace vyžaduje zvláštní zpracování. Nicméně i zde nebo možná právě zde lze spatřovat slabinu Baumannova díla, jež sice na první pohled vypadá jako interpretativní, ale ve skutečnosti je spíše přehledovou prací, ačkoli velmi pečlivě zpracovanou, velice obsáhlou, která si dodnes zachovala nespornou edukační hodnotu. Škoda, že se Baumann nepustil do rozboru rozdílů metafyzických předpokladů obou konceptů, což se zde nabízelo samo sebou. Tento spor je totiž nanejvýš zajímavý svým vztahem k dnešnímu pojetí fyziky a kosmologie zvlášť. Každé ze zastávaných hledisek má totiž některými svými prvky blízko k současnému pojetí času a prostoru. Z Newtonova pojetí prostoru lze vyvodit, že prostor a čas nemůžeme chápat teleologicky, z čehož vyplývá, že vznik světa je zcela náhodný, bezdůvodný a nesmyslný, což je stanovisko blízké dnešním kosmologickým teoriím. Na druhou stranu je Leibnizovo chápání prostoru a času blízké tomu dnešním svým pojetím obou předpokladů skutečnosti jako systému toho, čemu Leibniz říkal ve svém posledním dopise „un ordre des situations“, tedy systém polohových vztahů.

Pravdou je, že obšírností zpracování, obrovským záběrem, nemluvě o objemu excerpovaných pasáží z děl významných novověkých filozofů, vzbuzuje Baumannovo dílo úžas a obdiv. Přehledové dílo takového charakteru a rozsahu, tak nesmírně poctivé, si v současnosti patrně nelze vůbec představit. Respektive si nelze představit osobnost, která by byla takového díla vůbec schopna. Na druhou stranu chybí Baumannovi vůle propojit výklad do jednoho výkladového celku, ačkoli i toto tvrzení není vůči tomuto dílu zcela spravedlivé. Vezmeme-li v úvahu, že jde o dílo středoškolského profesora, pravděpodobně umořeného zbytečností předávání vědomostí studentům, z nichž vždy jen nepatrný zlomek představuje půdu, na níž se toto předávání ujme, pak jde o zcela jistě o nadlidský výkon. Nepochybně tyto neblahé životní okolnosti vyviňují autora z našeho zklamání nad nevyužitými možnostmi, nabízejícími jaksi konceptuálně vyšší úroveň interpretace. Dnes by takové dílo nemohlo vzniknout nikoli proto, že by bylo třeba prostudovat větší objem literatury, ale proto, že zcela destruktivní nivelizace vzdělání vycházející ze zcela mylného a bezdůvodného pedagogického optimismu činí dnešní pedagogy ještě více otroky nenadanosti svých žáků a tedy i zbytečnosti námahy jim cokoli předávat. Nicméně i tak stojí kniha ne za přečtení, ale za důkladné prostudování, pochopitelně s analyzovanými prameny po ruce jako souběžným vodítkem interpretace. Jinými slovy Baumannův přehled o „naukách“ o času a prostoru je třeba reinterpretovat, nikoli odložit ad acta. A pokud by se někdo k takové reinterpretaci odhodlal, dočkali bychom se jednoho z nejpodivuhodnějších děl na poli dějin vědy.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Die Lehren von Raum, Zeit und Mathematik, in der neueren Philosophie nach ihrem ganzen Einfluss
  • Autor: Joh. Julius Baumann
  • Vydavatel: Druck und Verlag von Georg Reimer, Berlin
  • Rok vydání: 1868-1869
  • Signatura A 589 (Aleph)
  • Signatura A 589 (Vufind)

Galerie

2
3
4
1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 13.5. 2015 08:05