Von Palladio bis Schinkel

Kniha Paula Klopfera o architektonickém klasicismu patří v záplavě literatury o tomto tématu ke skutečně kanonické literatuře, ačkoli není v bibliografii relevantních děl zmiňována. Neuvádí ji ani John Summerson ve své knize The Classical Language of Architecture, kupodivu ji nezmiňuje ani Hanno-Walter Kruft ve svých Geschichte der Architekturtheorie. Von der Antike bis zur Gegenwart. A přesto je svým širokým záběrem, faktografickou šíří a především popisem stavební typologie cenným příspěvkem k tématu architektonického klasicismu. Po vstupním teoretickém úvodě, kde se Klopfer zabývá pojmem klasicismus, po obecně historické části se věnuje stavebnímu klasicismu na území Itálie, Francie, Belgie a Holandska, Německa, Anglie, Španělska a Ruska. Není ovšem teritoriálně rigorózní, takže občas zvolí i jinou oblast, například je v knize fotografie pražské celnice od Georga Fischera, další Fischerova významná klasicistní stavba v Praze, která inspirovala Jože Plečnika, tedy kostel sv. Kříže, zde uvedena není. Výběr staveb je vymezen zhruba lety 1750 – 1850, ovšem s různými časovými posuny klasicismu v různých zemích Evropy. Cenná je dosud neprávem i odborníky podceňovaná kniha především svou stavební typologií, protože se právě z tohoto hlediska autor věnuje sakrálním stavbám v širokých historických souvislostech (např. předobrazy římského panteonu), divadelním stavbám, úředním budovám, nemocnicím, vojenským objektům, školám, knihovnám, muzeím, bankám, nádražím, obytným budovám, měšťanským domům, městským branám, zahradám a pomníkům. O to nepochopitelnější je pak absence nejprivilegovanějšího projevu palladianismu, pokud bychom chtěli všechny formy neoklasicismu redukovat na tento pojem, totiž vily. Vila jako stavební typ hraje v palladianismu zásadní roli nejen proto, že v cinquecentu patřila stavba vil vedle stavby paláců k nejpřednějším úkolům architekta a Palladia konkrétně, ale protože v horních společenských vrstvách v obdobích klasicismu cinquecenta, ale i v období 1750 – 1850, ztělesňoval tento stavební typ společensko-duchovní figuru, kterou bychom mohli nazvat procul negotiis, tedy dostatečný odstup od veřejného života, což bylo aktuální zejména v době bouřlivých společenských zvratů okolo roku 1848. Vila v této době představovala vysněné tusculum (původní proprium Tusculum se postupně proměnilo v apelativum tusculum), tedy onu společenskou tišinu, v níž se dařilo a daří intelektuální činnosti. Vila jako kulturně-historický a stavební typ prostě v této jinak podrobně typologicky zpracované knize není vůbec přítomna, pro což nelze najít žádné racionální vysvětlení. V této souvislosti je tedy třeba připomenout dva současné znalce vily jako kulturně-historického a stavebního typu, tedy Martina Kubelíka a Jamese Ackermana, jehož kniha The Villa: Form and Ideology of Country Houses patří k nejlepší literatuře na toto téma.

Pokud bychom chtěli srovnat Klopferovu knihu, která je napsána extenzivním způsobem, tedy široce rozvinutým kontextem stavební typologie klasicismu, s literaturou, která je naopak postavená na sevřené analýze „jazyka“ klasicismu, pak by to byla další relevantní práce pro dějiny stavebního klasicismu, Summersonův Klasický jazyk architektury. V ní se autor věnuje otázce „sémantiky“ a „syntaxe“ architektury, aniž by si ovšem položil otázku, zda vůbec můžeme hovořit o jazyku architektury. Summerson se soustřeďuje na konstrukční a tektonické otázky, na způsob vzniku klasicistních staveb, na roli řádů. Ani jedno z těchto důležitých děl se však nezabývá otázkou působení klasicismu jako normy včetně otázky recepce Vitruviovy knihy De architectura libri decem. Klopfer se v úvodu své knihy zabývá pojmem klasicismu velmi nedostatečně. Architektonický klasicismus je svého druhu contradictio in adiecto, protože classicus byl v Ciceronově pojetí především stylově zdatný spisovatel. Tento původně literární pojem se však později přenesl, také v důsledku recepce Vitruvia, na architekturu a výtvarné umění, ale i později byl klasicismus vždycky spojen se znalostí a recepcí děl antického Řecka a Říma. Historickou úlohu klasicismu vyjádřil pregnantně Friedrich Nietzsche ve své rané práci Homér a klasická filologie: „Filologie je dílem historií, dílem přírodní vědou a dílem estetikou: historií, pokud se snaží chápat ve stále nových obrazech projevy určitých národních individualit a pochopit zákon panující v proudu jevů: přírodní vědou, snaží-li se probádat nejhlubší lidský instinkt – instinkt řeči: konečně estetikou, protože z řady starověků vyzdvihuje tzv. starověk „klasický“, a to s požadavkem a záměrem odkrýt zasypaný ideální svět a nastavit přítomnosti zrcadlo klasiky a věčně platného vzoru.“ Právě tato hodnotová reglementace přítomnosti minulostí nedostižné antiky „definovala“ až do konce 19. století především pojem pojmu klasická či klasicistní (ve smyslu z klasiky odvozená) literatura, umění a architektura. Klasicismus neodezněl v 19. století, našel své znetvořené mutace v architektuře obou totalitních režimů, aby se pak objevil spíše v citačních hravých polohách v postmodernismu. Právě 19. století bylo posledním obdobím, kdy doznívaly zbytky závazně normotvorných sil klasicismu a zdařilé příklady tohoto posledního vzepětí architektonického klasicismu přináší ve svých hlubotiskových reprodukcích právě tato kniha. Obšírně pojednaný soumrak architektonických boků klasicismu.

Sepsala: PhDr. Michal Janata

O knize

  • Plný název: Von Palladio bis Schinkel : eine Charakteristik der Baukunst des Klassizismus
  • Autor: Paul Klopfer
  • Vydavatel: Paul Neff Verlag (Max Schreiber), Esslingen a. N.
  • Rok vydání: 1911
  • Signatura II 29747

Galerie

10
11
12
13
14
15
16
2
3
4
5
6
7
8
9
1
Editor: Petr Nouza Poslední změna: 14.1. 2016 12:01